Poněkud atypickou a lehce furiantskou hudební kombinaci hostil státní svátek v brněnském klubu Melodka. K doprovodu britské folkmetalové legendy SKYCLAD se sešel poměrně pestrý háv známých i neznámých interpretů z odvrácené strany metalové tváře, což pro mnohé rozhodně znamenalo, že SKYCLAD nebudou jediným lákadlem na této sváteční akci. Pro posluchačstvo ponuřejší a smutnější hudby bylo naservírováno vystoupení pro mnohé kultovní formace HYPOTHERMIA, jenž se o teskný hudební projev dělila s TOTALSELFHATRED, HEIDEN a SILENT LEGES INTER ARMA. Vystoupení britské formace LYRINX bylo bohužel zrušeno, avšak i tento průřez mohl slibovat kvalitní podívanou a hlavně poslech.
Celý středeční večer otevřelo vystoupení německé formace SILENT LEGES INTER ARMA, jejichž debutový počin vyšel přesně den před samotným koncertem. Nebyl jsem tedy sám, kdo o skupině slyšel prvně. Netrvalo ale příliš dlouho a dvoučlenná sestava obsadila své posice na jevišti a spustila svoji mašinérii. První polovinu partu jsem vnímal poměrně rozporuplně. Co musím od začátku velmi ocenit, byla obstojná technika hry na oba nástroje v koncertním provedení, ovšem místy pošramocená horším zvukem. To nicméně nebylo v mých očích tak závažným prohřeškem, jenž by mne natolik iritoval. Bicím i kytaře se sice povedla rozpoutat obstojná smršť, avšak na hudbě samotné jsem zezačátku neviděl nic natolik odzbrojujícího a zvláště zajímavého. Bubeník publikoval své spektrum úderů sice velmi přesně a průbojně, sem tam se lehce změnil tempo – nedopřávalo se mi však nějakých větších změn a rozruchů. Druhá polovina ale dokonale změnila rozdání karet. Tempo se o dost zvolnilo a na kytaře začaly prsty modelovat zajímavé pomalé melodie, které moji maličkost dokázaly zvukově poměrně přitáhnout a navnadit. Tento pestrý a zajímavější ruch si z první poloviny vypůjčil agresivně hrdelní vokál, dominující celému projevu skupiny.
Tento téměř až chameleonský závěr připravil vhodnou půdu pro tuzemskou sestavu – brněnské HEIDEN. Těšil jsem se, neb jsem byl velmi zvědavý, jak bude znít provedení nové desky „Obsidian“ na živém koncertě. Přestože aktuální album v našich zemích způsobilo rozčeření hudební hladiny a hudebními výkony poměrně skórovalo, nedokázal jsem po pár posleších přijít této nahrávce na chuť. Pódiová verze pozdní tvorby HEIDEN se ukázala jako zajímavý a přitažlivý kompromis; přes začátky, lemované drobnými potížemi se zvukem skupina vystoupala na pomyslný zenit a prokázala své kvality. Čeho se posluchač mohl dočkat? Na jevišti se prolínalo tempo a svižnost s pomalou, až téměř doomovou, do ztracena černou náladou. Nechybělo prakticky nic z toho, co dělá tuto skupinu osobitou na českém pozadí. Baladičnost prostřídala progresivními zvraty temné hymny, dekadentní zákoutí a odstíny získaly na zábavnosti a krom toho jsem si skutečně nevšiml žádných větších technických potíží. Čtveřici nechyběl ani nadhled a vše působilo dojmem nerušené večerní seance. Nutno z mého pohledu uznat, že i přes můj poněkud odtažitý vztah ke studiové tvorbě měl koncert co nabídnout. A to ať už fanouškům a ctitelům této hudby či pouze těm, kteří s HEIDEN neměli příliš hudebních zkušeností. Důkazem toho bylo i zmenšování prostoru před pódiem, kam se pomalu, ale jistě sunul hudbychtivý dav již v závěru SILENT LEGES INTER ARMA. Osobně jsem tipoval větší podporu HEIDEN u svého domácího podhoubí, avšak ani tak nebyla návštěvnost pranic nízká.
Ovšem definitivně se prostor před aparaturami naplnil ve chvíli, kdy započal historicky jeden z prvních koncertů finského depressive výběru TOTALSELFHATRED. Díky počátečním nesrovnalostem a mírnému chaosu v programu, který se mne tvrdošíjně snažil utvrdit v tom, že má hrát již HYPOTHERMIA, jsem částečně propadl této záměně, avšak byl jsem šťastně z omylu vyveden. Tíha a osudovost partu těchto Finů se rozestlala po posluchačstvu a v kombinaci s ostrostí a úzkostí jako čerstvý sníh. Tedy spíše jsem se cítil, jako kdyby do hlediště někdo vyklopil nejméně korbu černého uhlí. Krásné melodie produkované poměrně říznými a břitvovitými kytarami naplnili lidskou energií vzdouvající se sál průzračnou a neuchopitelnou energií a požitkem. Snivost si lehce proplétala prsty s jakousi hlučností, která byla podpořena zvláštním, možná ne zrovna ideálním nazvučením. Avšak v konečném výsledku to možná jen umocňovalo jakýsi záhrobní a mírně astrální pocit, který vyvolával lehké mrazení v zádech a příjemný pocit sucha v hrdle. Během vystoupení se nedalo příliš vnímat čas, přesto utíkal velmi rychle. Podepsalo se na tom i bizarní souhry vokalistů a tím zapříčiněné různé hlasové polohy, stejně tak na hudební výkon si nemohu příliš stěžovat. Nestěžovalo si patrně ani již nyní velmi četné publikum, jež poměrně hlasitě a s nadšením udělalo tečku za každým odehraným kusem a milá vzpomínka též zůstala i na povzbudivé loučení s velmi charismatickým projevem skupiny.
O začátek HYPOTHERMIA jsem paradoxně přišel a to i vinou jisté unavenosti a zlé ironie nejrůznějších okolností. Vůbec celkové pojetí této části vystoupení se do mé paměti vrylo jaksi nejasně, avšak s ohromným zážitkem. Rozhodl jsem se odpočinout po nezvykle silné konkurenci a usedl ke stolu do pozadí všeho dění, z něhož jsem pozoroval již započatý koncert. Vizuální hledisko mi nabízí jakousi jednu, ale o to dost podstatnou stopu – záplavu rudého světla a podivně oblečené postavy s kytarami v rukou. Nic víc jsem nepotřeboval. Kytarové a usedavé divadlo bylo o mnoho sugestivnější a omračující v případě zasněného poslechu v povzdálí, nežli hluboko v útrobách hlediště. Když se klubem rozezněla jakoby ze stropu vytažená sólová linka, zmohl jsem se akorát na několik nemožných pohledů do klína či do prázdna a prohození nějaké neurčité fráze k sám sobě. Beznaděj snad v té chvíli někdo krájel za pódiem na tenké plátky a nenápadně jí oblepoval celou koncertní místnost v přílivově pravidelných intervalech. Z celého vystoupení se ve mne neuhnízdil ani jediná část, ani jediný tón, možná i proto, že HYPOTHERMIA patří k mým nejoblíbenějším hlukovým a odpočinkovým stěnám vůbec. Snad i z toho důvodu je škoda, že nedokážu nyní po delší rozvaze vyzdvihnout či vytknout cosi konkrétního. Nazvučení se odehrálo kdesi hluboko mimo mé chápání a obecný zájem. Na druhou stranu jsem za tento neurčitý, avšak silný pocit velmi rád. HYPOTHERMIA dokázala nachystat velmi éterický a suicidní příboj symbiózy hudby a myšlenek v tak zvláštně neuchopitelném kabátě na takové úrovni, zda jsem jednu dobu byl skutečně na pochybách, zda je to právě HYPOTHERMIA, Totalseflhatred či cokoliv jiného pod sluncem. Pro někoho možná nudné a nezáživné vystoupení, pro mne jedno z těch velmi dobrých a charakteristických, i když způsobem velmi svérázným.
Závěr koncertu nepatřil nikomu jinému, nežli britskému headlinerovi SKYCLAD. Atmosféra ještě před začátkem koncertu překračovala otupěle bolestnou mez ke končinám alkoholovým a radostným, svěžím jako zelené anglické kopce. To se do jisté míry dalo říci i o osazenstvu publika, ovšem zaznamenal jsem převážně nárůst, takže za chviličku byla pod pódiem hlava na hlavě. Netrvalo dlouho a po hlavách posluchačů se prohnaly skočné a svižné melodie jednoho z klasiků žánru. Zábavnost riffů a neskutečně gradující radostná a pohodová atmosféra za chvíli rozpoutala přátelské pogo klání a veselou hopsanici. Pěkně udržované tempo, melodie houslí, hudební rozparáděnost a pohyblivost hnaly hudební výkony SKYCLAD k nadprůměrným výšinám. Ve své podstatě šlo o velmi hitové vystoupení – autoři moc dobře věděli, čím nasytit zastánce svého žánru měrou vrchovatou. Sem tam prohodil Mr. Ridley nějakou průpovídku, došlo i na pití piva a hrálo se dál. Ten příliv kladné energie byl zpočátku poněkud frustrující – ona kombinace takto pozitivní hudby s náladově protikladnou předchozí sestavou bylo lehce ošemetné a minimálně zvláštní. Avšak jsem rád za to, že vystoupení SKYCLAD nabralo kolem sebe tak zvláštní a silnou auru, jenž dokázala mračna ponurosti příjemně rozložit, aniž by dojem a vážnost setu HYPOTHERMIA neztratila nic na své úchvatnosti. Příliš se mým uším však nepozdávalo naladění hudebních nástrojů, či spíše přeladění. Z houslí jsem měl velmi zvláštní dojem – občas jsem je vůbec neslyšel, jindy jsem jich měl plné sluchovody. Sem tam se naskytl prvek vozembouchovitosti, kdy se bicí, kytary a zbytek nástrojů slil v jeden úderný celek, na druhou stranu v tomto žánru to místy bylo spíše i k dobru. Skupina dokázala výborně publikum oslovit, komunikovala s ním v přátelské a téměř hospodské atmosféře a nebylo proto překvapením, když si spokojení posluchači vyžádali minimálně dva návraty skupiny zpět na pódium. A právě tato uvolněnost a kamarádskost, v jejichž duchu se celé vystoupení neslo, byla pro mne velmi osobním zážitkem.
Ačkoliv mnohé bolela konečná neúčast LYRINX, celý koncert se dokázal obléknout do různých odstínů nálad a půvabných ozdob, z nichž většina rozhodně marná nebyla. Možná i nakonec ke kladnému hodnocení dopomohlo právě ono zvláštní propojení dvou velmi odlišných subžánrů, které se ze začátku zdálo jen těžko překousnutelné. A ať již jste přišli na cokoliv, jistě to nebyl špatně strávený večer.
Fotografie do sekce Zachycení poskytnul MMX (photomusic.cz).
